Anička: Vzpomínka na Miriam.

Anička: Miriam za mnou přišla jednou večer, v náručí svírala své mrtvé dítě. Potřebovala nutně pomoci.

Duše Miriam: Nevím, kde jsem. Pomoz mi.

Anička: Odlož to dítě, to je minulost.

Duše Miriam: Ne, to je moje dítě, chci, aby bylo živé, chci ho najít. Nevíš, jaké to je!

Anička: To nevím, ale vím, že se s ním můžeš setkat, když půjdeš do světla. Je ale potřeba se zamyslet nad tím, proč jsi tady. Rozhlédni se kolem sebe a uvědom si, kde jsi udělala chybu, proč nemůžeš jít dále. Zkus to dítě položit, nech ho tady u mne a jdi přemýšlet. Miriam skutečně dítě odložila, ale hned druhý den byla zpět.

Duše Miriam: Chci své dítě!

Anička: To, co držíš, už je jen tělesná schránka, je potřeba, abys ji odložila. Duše tvého dítěte je ve světle ty tam můžeš za ním jít.

Duše Miriam: Chci své dítě, kde je mé dítě, chci, aby bylo živé!

Anička: Miriam odmítala poslouchat cokoli, co jsem jí řekla. Požádala jsem ji tedy, aby odešla a vrátila se, až bude ochotná naslouchat a bude skutečně chtít pomoci. O Miriam jsem neslyšela dlouhou dobu a brala jsem to tak, že se jí skutečně nedalo pomoci. Nějakou dobu poté jsem se potkala s duší Adámka, v té době 5 - letého chlapce. Na rozdíl od ostatních duší, které mě kontaktovali, on žije a je to chlapec s velkými duchovními schopnostmi. Nepřestává mě překvapovat a přiznám se, někdy i zahanbovat, a vždy jsem velice šťastná, když se spojíme. Zhruba v té době jsem měla zvláštní zážitek v Alfě. Budu citovat tu část dopisu poslaného Petře, který se týká jak Adámka, tak i Miriam.

Anička: Jsem hodně překvapená, ale najednou na louce vidím známou tvář - to je přece Miriam, ta, která pořád držela mrtvé dítě a nedala si pomoci. Je jiná, vnímá svět kolem sebe. Hodně přemýšlela, osvobodila se. Dívají se s Adámkem na sebe a najednou se vrhají sami sobě do náruče. Adámek je její mrtvý syn. Miriam vše pochopila a osvobodila se, proto se s ním mohla znovu setkat. Jsou oba šťastní. Cítím, že Miriam brzy odejde do světla.