K tomu, proč jsem začala dělat to, co dělám, jsem se musela dopracovat pochopením různých situací, které se mi stávaly.

Tak tedy pěkně od začátku. Vše začalo v období mého dětství, asi ve 3 třídě ZŠ při mém oblíbeném předmětu. Kdo z žáčků by nechtěl dostat krásnou červenou 1 a to jsem chtěla i já. Věděla jsem, že jsem se doma připravovala, tak jsem se těšila, že se nechám vyvolat a budu tu 1 mít.

Když přišel čas zkoušení, přihlásila jsem se a byla vyvolána. Stoupla jsem si v lavici, otevřela jsem pusu a nic….dlouhé tiché nic. Nevěděla jsem, co se v tu chvíli stalo, nemohla jsem ze sebe vypravit ani slovo, jako bych ztratila hlas, bylo to moc nepříjemné.

Čekala učitelka i moji spolužáci, mezi spolužáky nastalo šuškání a trpělivost učitelky byla u konce. Ortel zněl, přines mi žákovskou a místo krásné 1, tam byla ošklivá baňatá 5.

Jaké bylo moje zklamání. Hlas se mi vrátil někdy v odpoledních hodinách, kdy už jsem byla doma ze školy. Doma nastalo vysvětlování rodičům. Samozřejmě jako první bylo, jak to, že jsi se nenaučila? Marné bylo vysvětlování, že jsem se skutečně učila, ale že jsem nemohla mluvit. Nikdo mi nevěřil a to mě moc mrzelo, vždyť jsem říkala pravdu a moje maminka mi říkala že lžu. Měla pro to svoje vysvětlení a já jsem nestála za to, aby mi věřila? Proč? Nechápala jsem to. A tady nastala situace, kdy jsem si přestávala být jistá sama sebou. Mé utvrzování v tom, co když budu vyvolaná a já zase nic neřeknu, nebo nebudu to umět a zase sklidím posměch a další pětku a co na to doma rodiče. I když jsem se doma učila, přesto ve mě zůstával ten pocit nedůvěry: "Co kdyby".

Tak jsem nějak proplouvala školními léty s těmito pocity. Čím více jsem tomu věřila, tím větší realitou se to stávalo. A tak jsem si  do svého života nevědomky přitahovala další situace, které pro mě často končily zklamáním. Od rodičů jsem často slýchala, to nesmíš, to nedělej, to se nedělá, to je špatné, co by na to řekli ostatní atd. Nikdo mi ale nevysvětlil, proč se něco nesmí, nedělá, proč je to špatné. Maminka hodně používala slova, nic mi neříkej, nechci to slyšet, nic nechci slyšet, vymýšliš si atd. A já začala věřit tomu, že vše co udělám bude špatně a jen jsem se víc utvrzovala v tom, že asi opravdu nic nevím, nic neudělám dobře, není na mě spolehnutí, měla jsem pocit méněcennosti. Měla jsem nějaké mimoškolní aktivity, kde jsem se cítila dobře, jako třeba divadelní a dramatický kroužek a když jsme mívali vystoupení, moc mě mrzelo, že se rodiče nikdy nepřišli podívat, okomentovali to s tím, že museli být v práci, nebyl čas. Vždyť ani nevěděli, co mě zajímá, co ráda dělám.

Po skončení základky, jsem chtěla jít na učební obor a dělat práci, která byla mým snem. Rodiče sami určili směr kam půjdu, podle jejich představ a musela jsem jít do učení, které mě nebavilo. Ale skončila i léta mého učení a v 18 jsem se vdávala. Nastaly jiné povinnosti, pro mladou nezkušenou holku, která si ještě nestačila užít pořádně života a naráz byla v situaci, kdy se měla starat o rodinu. A já nevěděla zda to zvládnu, byly ve mě obavy ze selhání, chyběla mi sebedůvěra. Díky mým kamarádkám, které měly děti ve stejném věku jako moje děti, jsme si vyměňovaly své poznatky a zkušenosti. Pocit méněcennosti ale přetrvával asi do mých 27 let, kdy jsem nastoupila do zaměstnání, které bylo mým snem.

Toto zaměstnání vyžadovalo další vzdělávání se a to 1x za 2 měsíce povinná škola a 1x za 3 roky, nebo po určité změně povinné přezkoušení. Od maminky jsem místo povzbuzení, slyšela "no já nevím jestli na to máš, nevím jestli to zvládneš, co když to neuděláš, toufáš si na to, no nevím nevím". Opět ve mě začal hlodat červíček pochybností, zda to zvládnu. Jedno bylo jisté a to, že potřebuji nějakou změnu a ne abych opět poslouchala něco o mé neschopnosti apod. Když už jsem se dostala někam, kam jsem chtěla, tak to přece nevzdám! Bylo to jen mé rozhodnutí, konečně jdu za svým cílem. Možná to bylo i vlivem kolegů a později mého nynějšího manžela, který mi před takovým jedním přezkoušením řekl, já Ti věřím, Ty to uděláš, Ty to zvládneš, umíš to a já měla v tu chvíli zvláštní pocit, jaký jsem ještě nezažila. To bylo přesně ono, co jsem potřebovala slyšet hlavně v době mého dětství, aby mi někdo věřil, podpořil mě. Aby mi někdo řekl, "jsi dobrá, umíš to, věřím, že to dokážeš". To přezkoušení jsem udělala v naprosté pohodě, s vírou sama v sebe a své schopnosti. /Konečně/

Když jsem začala přemýšlet nad svými různými nezdary, proč zrovna mě se tohle dělo, uvědomila jsem si, jak je nutné už od malička mít pocit sebedůvěry. Že stačí opravdu málo, třeba taková slovíčka jako (neumíš to, nezvládneš to, z Tebe nic nebude, nevěřím Ti, není na Tebe spolehnutí, lžeš atp.) a človíček se tak dostává do záporných situací, ze kterých se jen těžko sám dostává a sám se nevědomě blokuje. A já se tak blokovala tím, že jsem si po zkušenosti ze školy a celkově nevěřila, nebo se spíše bála si věřit a většinou se slovy jako: to nemohu zvládnout, to neudělám, prostě to nikdy nebudu umět, není na mě spolehnutí atd.

Vždyť Vesmír mi v různých situacích vracel zpět jen to, na co jsem myslela a to se pak stávalo realitou, já sama jsem se již předem programovala na neúspěch a neúspěch se dostavil. Konečně jsem tedy pochopila, že je potřeba změnit způsob myšlení, pokud chci něčeho dosáhnout. Udělat změnu ve svém životě. Ale jak? V tu dobu jsem se začala zajímat o alternativní terapie.

Ve volných chvílích jsem četla knihy, nebo časopisy se zaměřením na alternativní způsob léčení. V roce 1992, kdy zemřel můj taťka, jsem se začala více zajímat o další duchovní dění a tušila jsem, že existuje něco mezi nebem a zemí. Taťka se se mnou přišel rozloučit a sdělil, že za mnou ještě přijde, až bude čas. A také z důvodů mých opakujících se zdravotních problémů (žlučník, žaludek, nespavost), jsem se rozhodla toto nějak řešit. I když se mi po práškách na daný problém ulevilo, na jiných orgánech se začaly projevovat vedlejší účinky těchto prášků a byly problémy jiné, takový začarovaný kruh. Co s tím?

Jednou se mi dostal do ruky časopis „Regena“, kde jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Začala jsem si tento časopis pravidelně kupovat. V jednom z čísel Regeny, jsem našla zajímavý článek o Reiki. Chtěla jsem se více dozvědět o možnostech této energie. Nakoupila jsem si nějaké knihy o Reiki a četla jsem s velkým zaujetím. Pak jsem se o Reiki zmínila mému mladšímu synovi a ten mi řekl: “mamčo, pokud by Ti to mělo pomoci, jdi do toho“. Opět jsme vzala časopis, kde byly různé odkazy na mistry Reiki, kde se konají semináře. Přihlásila jsem se na seminář Reiki 1. Stupně do Prahy. Po absolvování tohoto semináře a práci na sobě, jsem brzy pocítila výsledky mé snahy. Zdravotní problémy se postupně zmírňovaly, až zmizely docela.

Uvědomovala jsem si, že jsem schopna pomoci sama sobě, ale i jiným lidem, kteří moji pomoc potřebovali a rádi ji přijali. Samozřejmostí bylo v prvé řadě pomoci sama sobě, svým blízkým, přátelům a známým přátel atd.

Brzy jsem zjistila, že mi 1. stupeň Reiki nestačí a chtěla jsem poznávat více. Za 3 měsíce po 1. stupni, jsem tedy absolvovala Reiki 2. stupeň, který přinesl nové možnosti s touto skvělou energií.

Asi za měsíc jsem se přihlásila na seminář Rainbow-Reiki, kde je mimo jiné i práce s drahými kameny a další velmi zajímavé techniky. Postupně jsem se seznamovala s těmito technikami a propojovala je s těmi, co jsem znala z předchozích stupňů. To, že energie funguje příznivě nejen na mě, ale i na jiných jsem poznávala, díky lidem, kterým bylo terapií Reiki pomoženo a sami měli zájem o absolvování semináře Reiki.

V té době jsem přečetla článek a Modré Alfě – pozitivním myšlení. Tento článek mě natolik zaujal, že jsem si koupila knihu „Modrá Alfa“ a netrvalo dlouho a absolvovala jsem, Alfa seminář opět v Praze. U Alfy se člověk hodně dozví sám o sobě, pracuje se, se svým podvědomím, pro studenty a nejen pro ně, je Alfa velkým přínosem, zde si určitou technikou mohou naprogramovat jak se učit, co se učit atd. zefektivní se paměť, ale jsou tu i jiné velmi zajímavé techniky.

Také jsem si více uvědomovala to, že moji rodiče přebrali vzorce výchovy od svých rodičů, tudíž aplikovali ve výchově to, co považovali tenkrát za nejlepší. Díky tomu jsem pochopila, že mám vlastně na výběr mezi tím, co prožívám a co chci prožívat a že můžu změnit to, co se mi nelíbí. Své rodiče mám ráda a děkuji a jsem vděčná za to, co mi dali.

Po určité době, se mi stalo něco, s čímž jsem nepočítala, a bylo to pro mě jako zlý sen. Musela jsem podstoupit operaci kyčle a také z toho důvodu, již pro mě nebylo místo v mém zaměstnání, bylo mi řečeno, že firma nemá tolik peněz, aby zaplatila další operaci, kdyby se mi něco stalo. Ze dne na den mi byl doporučen ID. To byl pro mě šok a nervově jsem se zhroutila.

Snažila jsem se to nějak překonat pomocí Reiki a Alfy, ale cítila jsem, že potřebuji silnější vzpruhu. Přihlásila jsem se na Reiki 3. stupeň, který mi otevřel až neskutečné možnosti. To bylo to pravé, co jsem potřebovala. To už jsem ale dávno věděla, že Reiki je mým posláním, není to už jen z pohledu předávání energie, ale také předáváním zkušeností jiným zájemcům o tuto láskyplnou energii, učit ji.

Z toho důvodu jsem absolvovala poslední 4. stupeň Reiki mistr-učitel.

Co mohu dodat k Reiki a ALFĚ?

V prvé řadě děkuji mým Reiki mistrům-učitelům Láďovi Patákovi, Zbyňkovi Slábovi, Wildovi Palánovi a Františku Cukrovi za skvělé semináře a za to co mě naučili.

Za pomocí Reiki energie, se mi podařilo úplně vyřešit dlouhodobé žlučníkové problémy, které mě hodně potrápily, nepotřebuji užívat prášky na spaní, bez kterých jsem dříve neusnula, vymizely i mé plicní problémy (zápal plic, zánět průdušek).

Sama na sobě Reiki a Alfu  hojně využívám, vzhledem k mým několika ortopedickým operacím  a protože nejsem zastáncem klasických léků (i když vím, že by mi pomohly během chvíle od bolesti), ale na jiných orgánech by se podepsaly svými vědlejšími účinky, což jsem si už zažila,  využívám všech dostupných technik z Reiki i Alfy, reflexní terapie atp.

ALFA mi pomohla nalézt sama sebe, dala mi odpovědi na otázky, ve kterých jsem neměla jasno a mnoho dalšího.

 Nyní je v mé rodině 6 Reikistů, z toho můj mladší syn Reiki a Alfu také vyučuje.

Reiki je úžasná energie a pomůže každému, kdo se otevře přijetí pochopení a lásky do svého života má chuť na sobě pracovat.