A zde navazuji na příběhy Petry a Aničky. Mají společného jmenovatele a tou je nedůvěra sama v sebe, nerozhodnost, nekomunikativnost, strach ze selhání. U obou vznikla v dětství i když důvody byly rozdílné. Tyto problémy si s sebou nesly do dospělosti a to, do doby ještě nedávné.

Petra i Anička se s tím musely vyrovnat po svém, pro obě to ale znamenalo především něco změnit. Pochopily, že se změnou musí začít u sebe. Cesta k sobě a hlavně práce na sobě, je to nejtěžší a důležitá je také vytrvalost. Když se hned něco nepodaří, nevzdávat se a zkoušet to znovu. A Petra s Aničkou se nevzdávaly, procházely různými životními situacemi, které nebyly vždy snadné, ale obě se naučily tyto situace zvládat s klidem a rozhodností.

Velmi jim pomohla změna myšlení, uvědomily si, že to, co v myšlenkách vyšlou, do Vesmíru,  to se jim nějakým způsobem vrátí zpět. Stačilo tak třeba malé zaváhání a slovíčko "Já to nezvládnu, neumím to" a nějaká situace skončila nezdarem. Vesmír jen poslal zpět, co bylo vysláno.

U Petry a Aničky se tak dokonale změnil život, ale změnil k lepšímu. Obě věří v to, že žádná setkání nejsou náhodná a tak se stalo, že i ony dvě se setkaly. První setkání proběhlo  v září 2008 u Petry na semináři, kde byla Anička i se svojí starší dcerkou, neodradilo je ani to, že jely přes celou republiku, tedy přesněji 460 km.

Na další seminář ještě téhož roku v prosinci, jela Petra za Aničkou a jejími děvčaty. Následující rok opět probíhalo setkání u Aničky při seminářích. Při každém setkání vycítily Petra i Anička zvláštní shodu, připadalo jim, že se znají už někdy z dřívějška. Tyto dojmy si sdělovaly i po telefonu a hlavně po internetu.